Knihu Čáry života, kterou napsala Veronica Roth a přeložil Tomáš Bíla, vydalo nakladatelství CooBoo v roce 2017.Oficiální anotace: Zapomeň na svou čest. Musíš jen přežít! Nová knižní série od autorky Divergence. Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, v galaxii, v které mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Většina dokáže ze svého daru vytěžit to nejlepší, ale Akos a Cyra jsou kvůli němu zneužíváni. Cyra je sestrou tyrana, jenž vládne celému válečnickému národu, a má dar bolesti, kterou její bratr zneužívá k tyranizování svých nepřátel. Cyra však chce být něčím víc než nástrojem v bratrových rukách. Akos pochází z mírumilovného národa a je nadevše oddaný rodině. Když ho společně s bratrem zatknou vojáci vyslaní Cyrinou rodinou, snaží se jen o jediné – zachránit bratra na úkor vlastního bezpečí. Akos a Cyra stojí před rozhodnutím – pomoci si navzájem a možná přežít, nebo přinést jeden druhému neodvratnou zkázu?
***
Psaní knih je v mnohém podobné kulinářskému umění. Někdo
vaří dle stále těch samých receptů a piluje oblíbenou klasiku. Jiný takové
recepty vylepšuje, aniž by narušil základní premisu pokrmu. No, a nakonec tu
máme takové experimentátory, kteří vám na talíři přinesou čerstvou mandarinku
zalitou pupečníkovou krví.
Kdyby Veronika Roth místo psaní vařila, touhle dobou by
nejspíš vládla kuchyni lokální hospůdky, široko daleko známé svým bezchybným gulášem.
Recept by dostala od své babičky a postupně ho dovedla k dokonalosti, aby se
zavděčila pravidelným strávníkům. Nahodilým zákazníkům by se mohlo z použitých
surovin udělat nevolno, ale buďme spravedliví; ne každému sedne vše.
Takové jsou i Čáry života. Divergentní trilogie zabalená do
hávu vymyšleného světa, kde planeta země – jak ji známe – pravděpodobně ani
neexistuje. Nečekejte sci-fi orgie nebo složité technické zázraky. Vše je
podřízeno cílové skupině – náctiletým dívkám, které bolí život a trpí umanutou
představou, že je svět nenávidí. Kombinace techniky a rádoby magie, která dává
každému jedinci do vínku nějakou speciální schopnost, zcela odpovídá potřebě
cílovky najít v sobě něco výjimečného a zapadá do konceptu záplavy
obdobných děl, rozházených na fan-stránkách celého internetu.
Hlavní hrdinku, Cyru, nám autorka představuje jako osudem
zkroušenou sestru krutého panovníka říše Šotetů (čti: genericky zlých), která
je nucena užívat svého daru působit bolest, aby zastrašila bratrovy odpůrce.
Sama přitom cítí bolest neustále a nemá žádný prostředek, jak proti ní bojovat.
Odložila jsem pohár a šla. A když mi Ryzek řekl, ať položím dlaně na Uzula Zetsyvise a držím ho, dokud mu neřekne všechno, co Ryzek potřebuje vědět, poslechla jsem.
Pocítila jsem, jak se mezi Uzulem a mnou vytváří spojení, a byla jsem v pokušení vytlačit do něj všechny stíny, nechat ho zčernat jako samotný vesmír a ukončit své vlastní trápení. Kdybych chtěla, mohla bych ho pouhým dotykem zabít. I to už jsem párkrát udělala. Chtěla jsem to udělat znovu, zbavit se té bolesti, vypustit z těla hrozivou sílu, která stravovala mé nervy jako kyselina.
To platí do okamžiku, než se na scéně objeví očividně
ženskou myslí konstruovaný Akos. Šlechetný mladík z národa Thuvhesanů
(čti: genericky hodných), který dovede rušit dary ostatních, ale musí se jich
přitom dotýkat. Jako dítě byl unesen Šotetskými vojáky, přičemž jeho otce mu
únosci před očima zavraždili a bratra pro změnu mentálně znásilnil Ryzek,
zmíněný krutý panovník. Je tedy celkem „logické“ že v područí svých
nepřátel absolvoval vojenský výcvik a následně byl vyslán, aby tišil bolesti
dívky spřízněné s jeho noční můrou. Opakuji, že se jí přitom musí dotýkat.
Mám to zopakovat znovu, nebo vás už nelogičnost děje udeřila mezi oči? Teď se
už musíte rozhodnout sami.
Pokud chcete hledat v textu logiku, Čáry života ani
neotevírejte. Je tu tolik viditelně stupidních událostí a okolností, že čtenář
nezastižený pokročilou debilitou bude trpět podobně jako Cyřiny oběti. Proč by
se měli vzbouřenci bát holky, která umí dotykem způsobit bolest, když existují
daleko horší mučení bez nutnosti použít speciální schopnosti? Proč někdo
nezabije zlého vladaře, když k tomu neustále svým chováním dává příležitost?
Proč... podobných proč je tu spousta a ve snaze najít logické odpovědi budete
zoufale tlouci hlavou do busty Philipa K. Dicka. Pokud ale najdete odvahu všechna
proč ignorovat, můžete se těšit ze spisovatelského umu Veroniky Rothové.
Rozhrábl plamence a znovu je nahrnul na hromádku – rozzářily se jasně rudou barvou. Nebyly tady venku proto, aby něco zahřívaly nebo osvětlovaly – byly tu jenom jako připomínka proudu. Jako kdyby hukot v Akosově těle nebyl dostatečnou připomínkou sám o sobě. Proud procházel vším živým a na nebi byl vidět jako proudnice hrající různými barvami. Přesně jako plamence. Nebo jako světla kluzáků, které prolétaly nad dvorem a mířily do centra města. Mimozemci si mysleli, že celá jejich planeta je pokrytá sněhem, ale to jenom proto, že na ní nikdy nebyli.
Protože ona psát umí a dokazuje to každou stránkou. Přesně
dávkuje popisy a rozhovory, rozumně posouvá tempo děje. Najdete zde pouze pár
hluchých míst a knihu snadno přeletíte jedním dechem. Pokud tak učiníte,
zakažte si nad obsahem hlouběji přemýšlet. Ušetříte se žaludečních vředů. Čáry
života nejsou inovativní. Nepřináší nic, co bychom už stokrát nečetli, ale
podávají se v lahodné krustě, u které ani nevadí, že obaluje
vzduchoprázdno. Dobrou chuť a vyžádejte si od obsluhy párátka. Jo a
v jídle můžete najít stopové množství ořechů a mořských plodů, ale to už
jen pro pořádek.
Jarda
Žádné komentáře:
Okomentovat