Oficiální anotace:Hlavní hrdina Martin není právě nadšený, když u postele své umírající babičky potká ztělesněnou Smrt. Ta si přišla pro duši staré dámy a raduje se, že ji konečně někdo vidí a slyší. Jedním si je jistá: Jim dvěma s Martinem je předurčeno, aby se stali nejlepšími přáteli. Tenhle kluk je opravdu milý človíček. A mimochodem, nikdo vám s jistotou nezaručí, že se nedá umřít na nudu nebo na zlomené srdce…
Martin si časem zvykne, že se Smrt vynoří vždycky ve chvíli, kdy se mu to nejméně hodí. Když však potká ženu, o níž tuší, že je to ta pravá, musí si položit rozhodující otázku: Má vůbec smysl žít, milovat a toužit po štěstí, když stejně všechno skončí smrtí?
Hořká i laskavá komedie oplývající nadsázkou a černým humorem.
***
Strach z neznámého je problémem, který lidstvo sužuje už
od nepaměti. Jednoho z největších strašáků potom představuje smrt. Ačkoliv
denně zasahuje do našich životů a jednou jí podlehne každý, stále nevíme, co se
za ní skrývá. Co se děje dál. Představa existence, která se náhle změní
v prostou neexistenci, je velmi těžko uchopitelná. Proto máme strach.
Teď si představte, co byste dělali, kdyby se před vámi náhle
zjevila bytost s úmyslem lapit duši vašeho umírajícího blízkého. A vy byste
byli jediní, kdo ji vidí a může s ní mluvit. K tomu všemu by postupem
času vyšlo najevo, že i vy sami jste obdaření schopností vidět, kdy a jak lidé zemřou.
Včetně vás samotných. Jak byste s tímto „darem“ naložili?
Německý autor Sebastian Niedlich si ve svém debutovém románu
troufnul na zpracování tématu, s nímž by v oblasti spisovatelské měli
problém i mnozí ostřílení veteráni. Smrt v něm stylizoval do podoby
tragikomické postavičky, která putuje světem se svojí síťkou na motýly, aniž by
ji kdokoliv zahlédl. Není proto divu, že v momentě, kdy ji u smrtelného
lože své vlastní babičky osloví malý chlapec, dost ji to udiví. Dlouho ale
neváhá a chopí se příležitosti. Čtenáři se tak stávají svědky vzniku nového a
velmi netradičního přátelství.
Zatímco jsem tedy já nadšeně bájil o chlupatých stvořeních, která se měla objevit v dalším dílu Hvězdných válek, pokoušela se mi Smrt vysvětlit filozofický film. Jak se zdálo, náš čas prostě ještě nenazrál. Smrt mě sice navštěvovala, ale ne moc často a většinou jen na skok. A její návštěvy zpravidla znamenaly, že někdo v okolí zemře.
Do chvíle tohoto setkání byl Martin jenom bezstarostným dítětem.
Přátelství s osamělou Smrtí člověka ale v mnoha ohledech značně pozmění.
Občas s sebou kromě společného chroupání chipsů u filmů, hraní šachů,
bowlingu a cestování po světě nese i mnohé útrapy. Smrt totiž může kdykoliv
nepozorovaně vejít kamkoliv. Třeba vás vyrušit při pokusech o první sexuální sbližování
(dvakrát). A pochopitelně také nevypadáte zrovna důvěryhodně, když si povídáte
zdánlivě sami se sebou, že. Ani když kolem vás nezvykle často umírají lidi.
Přese všechna úskalí si sympatický rostoucí Berlíňan
zachovává v rámci svých možností relativně chladnou hlavu. Jeho život je až
na nedostatek přátel poměrně ucházející. Zalíbení najde v plavání, okusí
něco málo z vojny a později ho osloví medicína. Po celou tu dobu se u něj
vyvíjejí zvláštní schopnosti, které by pro mnoho lidí znamenaly spíše prokletí.
A Smrt den za dnem přichází s jednou velmi specifickou žádostí…
Abych ale neprozradila příliš mnoho, raději obrátím
pozornost ještě k několika věcem, které by vás mohly zaujmout. Celý příběh
nám vypráví sám Martin. S tím, jak děj plyne a léta utíkají, autor nenápadně
a nevtíravě popisuje i společensko-historické dění. Stojíme tak například u
zrodu internetu, mobilních telefonů a také jsme svědky pádu dvojčat a událostí
přelomu tisíciletí.
Postavy, které tu potkáme, čtenáře dříve či později zaujmou
svou osobností, tvárností, vývojem, ale také rozporuplností. Doteď úplně nevím,
co si právě o Smrti myslet. Tak jako tak, zpodobnění lidské duše coby motýla,
kterého lapí síť smrti, je kupodivu velmi nenásilné a vlastně docela milé.
Člověk by si řekl, že kniha bude pochmurná, ale ve skutečnosti jsem občas měla
problém rozhodnout, zda se smát, nebo spíš brečet.
Možná to vyzní jako oxymóron, ale celé toto dílo má takový
pozitivně negativní nádech. Co z toho převládá, to si budete muset
rozhodnout sami. Věřím, že na každého, kdo někdy někoho ztratil, dolehne o fous
víc, než na ty, kteří mají to štěstí a zatím žádnou ztrátu nezažili. Tak jako
tak, tato četba, ač na první pohled nenápadná, lehounká a rychle plynoucí,
skrývá spoustu hlubokých myšlenek pro ty, kteří je chtějí vidět. A
z tohoto důvodu se, troufám si tvrdit, skutečně vyplatí přečíst
„Celé roky jsem tě učila, abys mě, tedy smrt – nebo, chceš-li, Smrt –, neviděl jako nutné zlo. Kam bychom přišli, kdyby nikdo neskonal?“
„Jsou chvíle, kdy je mi jasné, jak dlouho se tu asi plahočíš. ‚Neskonal‘ zní opravdu staromódně.“
„Spisovný jazyk není staromódní. Pouze vymírá,“ prohlásí a oba se usmíváme.
Dana
Žádné komentáře:
Okomentovat