Knihu Volání netvora, kterou napsal Patrick Ness, vydalo nakladatelství Jota v roce 2012. Přeložila Anežka Sedláková.
Oficiální anotace: Příběh o velké odvaze malého kluka, který se postavil svému největšímu strachu.Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne – jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám.
Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor – obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc – podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?
Tedy, skoro sám. V noci, vždycky chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor – obrovitánský chodící a mluvící starý strom, který roste na kopci za domem. Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc – podívat se děsivé pravdě do očí. Dokáže to Conor?
***
Na začátku roku 2017 by měl být do kin uveden film
Volání netvora: Příběh života. Shodou okolností jsem před pár dny narazila na
trailer, který mne velice oslovil. Důležitější ale je, že stejně jako nemálo
jiných, i tento film má svůj základ v knižní předloze a právě jeho blížící
se premiéra mě konečně přiměla se do ní pustit. Níže shrnu několik svých
postřehů a dojmů.
Ačkoli je kniha samotná řazená v sekci pro děti, už
jenom obálka připomíná bránu do děsivého hororu. A samotný začátek tomuto útvaru
skutečně odpovídá. Uvádí nás totiž rovnou do potemnělého pokoje třináctiletého
chlapce, který se právě probudil z noční můry. Hodiny ukazují něco málo po
půlnoci (což byl přibližně stejný čas, kdy jsem se do knihy začetla i já –
skvělý nápad!) a venku se něco děje.
Conore!
Jako by mu někdo šeptal přímo do ucha.
„Kdo je to?“ zeptal se Conor a srdce se mu rozbušil očekáváním, co bude následovat.
Měsíc zahalily mraky, krajina se ponořila do tmy a po úbočí se přihnal do místnosti prudký závan větru, zvedající záclony. Ke Conorovým uším opět dolehlo vrzání a praskání dřeva, sténajícího jako živý tvor či hladem svíraný žaludek, který netrpělivě prosí o trochu jídla.
Mračna přešla a luna znovu vysvitla.
Tu noc se mladík poprvé setká s netvorem. A i když
zpočátku doufá, že to byla jen další noční můra, pravda je přesně opačná…
Dalo by se říct, že chlapec to v životě skutečně nemá
jednoduché. Jeho maminka je těžce nemocná. Táta bydlí v Americe, kam se
přestěhoval za svou druhou rodinou. S babičkou si nerozumí a ve škole ho
šikanují. A teď se do toho přidal ještě nějaký netvor, který za ním dochází
skoro každou noc a chce mu vyprávět své příběhy. Co na tom, že on svůj vlastní
příběh, tu nejhorší z nočních můr, zažívá téměř nepřetržitě?
Tohle je druhý důvod, díky kterému nechápu, jak knihu mohli vložit
do dětské sekce. Až totiž všechno vyvrcholí, prostě vám to vezme vzduch z plic.
Musím říct, že jsem opět (zas a znovu, vážně nepoučitelná!) udělala tu hroznou
chybu a vzala si titul k dočtení do tramvaje. Prosím, pokud knihu máte v ruce,
nacházíte se někde za půlkou, potřebujete někam jet (nejlépe do školy a na
zápočet) a prostě ji musíte dočíst, nedělejte to. Je mi jasné, že to bude hodně
nutit a lákat, ale zkuste s tím vydržet domů. Vím, o čem mluvím.
Dobrá. Když tedy nepočítám počáteční strach a menší nervové
zhroucení s vydatným záchvatem pláče a soucitnými pohledy třetiny
osazenstva dopravního prostředku, kniha mi přinesla také pár pozitivních věcí.
V prvním případě to byly skutečně skvěle vedené ilustrace Jima Kaye, které
s postupujícím dějem přestávaly být tak děsivé. (Pozn. Jim Kay ilustroval například
také nové vydání Harryho Pottera.) V tom druhém pak fakt, že se do příběhu
dalo skvěle začíst a stránky vám ubíhaly pod rukama jedna za druhou.
Nakonec má kniha ale jedno veliké, obrovské plus. I když je
to jednohubka, kterou slupnete během chvilky, tak na rozdíl od leckterých
bichlí, kterými byste mohli přizabít stokilového kance, má neskutečnou hloubku.
Věřím, že vám z hlavy jen tak nevymizí. A mně se investice několika korun
v Levných knihách v konečném důsledku zatraceně vyplatila.
Žádné komentáře:
Okomentovat